Povídky na přání: Zde


Jednorázové

Tajemná postava

10. ledna 2015 v 17:33 | Nancy
Tohle téma týdne se mi líbilo, tak jsem se rozhodla na to napsat krátkou povídku. Je opravdu krátká a asi nedává moc smysl, ale tak budu doufat, že se mám bude aspoň trochu líbit.


Je krásná temná noc a já se procházím parkem. Miluji tmu a hvězdy na obloze, co se krásně třpytí. Zastavím se a koukám na oblohu. Nemůžu z té nádhery spustit oči, než mě vyruší náhlý zvuk. Rozhlédnu se kolem, až zahlédnu tajemnou postavu. Stojí nehybně, celá oblečená v černé.
Začínám mít strach, ale nenechám ho nevyhrát. Sleduji ji dál, ale ona kouká na druhou stranu. Najednou se začne pomalu otáčet. Něco se zaleskne a já poznám, že jsou to oči. Velké stříbrné oči, co září do dálky. Ty oči mě k sobě táhnou, jako magnet, ale tentokrát strach vyhrává a já zůstanu stát. Střetnu se s pohledem neznámého. Vidím v něm překvapení, strach, i nebezpečnost. Už to dál nevydržím. Otočím se a dám se na útěk.
Když už nemůžu popadnout dech, tak se zastavím. Začínám pomalu dýchat a rozhlížet se okolo. Z nenadání vidím černou postavu, jak ke mě běží. Bojím se jí a moc, ale v očích jí vidím už jen strach. Stojím a čekám na nejhorší. Doběhne ke mně, prohlédne si mě a řekne: ,,Uteč!"
Stojím a civím na ní. Tedy na něj. Proč mi to říká?
Chytí mě za zápěstí a naléhavě mě táhle říká: ,,Pojď. Pojď, prosím!"
Proč to říká, já se ho bojím. Zahlédnu v jeho očích záblesk. Otočím se a uvidím nějakou temnou bytost. Jde od ní strach a všechno potemní ještě víc, než je. Teď už se dám doběhu a následuji toho někoho, protože i z něho jde menší strach.
Běžíme dál, až se zastavíme v nějakém rozbořeném baráku. Nevím, co tam chce dělat, ale strachy stojím a nehýbu se.
,,Pojď. Pojď!" volá na mě po chvíli. Táhne mě do nějaké díry ve zdi. Nechci tam jít, ale on do ní vleze a mě to táhne za ním. Všude je moc světla. Musím zavřít oči, ale i tak vím, že je všude moc světla. Na své dlani cítím pevný stisk, i po tom, co cítím, že už je zase tma.
Otevřu oči a vidím, že stojím zase u nás v parku. Rozhlédnu se kolem a všimnu si tajemné postavy, co mě sledovala. Je tu pořád se mnou a pořád mě drží za ruku. Chci se vyškubnout ze sevření, ale pouští mě. Otáčí se a má se k odchodu.
,,Počkej!" zakřičím a je to vlastně první, co mu řeknu. ,,Kdo jsi? Co se stalo? A co to bylo?"
,,Znáš mě a moc dobře, ale nesmíš vědět kdo jsem. Měl bych ti vymazat paměť, ale nedokážu to. Proto se na nic neptej a snaž se přemýšlet," řekne a za chvíli zmizí. Zůstanu stát a koukat na místo, kde před chvílí stál. Nakonec se dám do běhu a utíkám domů.

Medvídek

1. ledna 2015 v 12:50 | Nancy
Tak jsem se vrhla na další jednorázovku. Poslední dobou mám psací náladu, takže toho je tu trochu víc :D Pokoušela jsem se o horor, ale myslím, že se mi to moc nepovedlo :D Ale to musíte posoudit sami :D Jenom varování, myslím si, že to není asi moc originální, ale horory moc nesleduju, takže nevím :) (Spíš vůbec)


,,Mámí, prosím koupíš mi tohohle medvídka?" prosím svou maminku maminku Nicol.
Maminka se na ní podívá a řekne: ,,Ale Nicol, vždyť jsi na plyšáky už stará." No v tom má možná pravdu, protože Nicol bylo nedávno čtrnáct, ale kdo by nechtěl ak roztomilého plyšáka?
,,Já si ho zaplatím sama, ale zapomněla jsem peníze. Doma ti to zaplatím. No tak, mamí?" řekne Nicol a podívá se na maminku psíma očima.
,,Tak dobře, ale měla by jsi se začít chovat na svůj věk," řekne maminka a hodí medvěda do košíku. Nicol, celá šťastná radostí poskočí a jde dál. Neví, proč jí to k medvídkovi, tak táhne, ale cítí, že si ho musí koupit, že bez něj nedokáže žít.
U pokladny se na ní prodavačka usměje a řekne: ,,Vybrala jsi si dobře. Tohle je jediný plyšák svého druhu, co jsme tu měli. Ve výrobě se stala chyba, ale i tak mám ho sem poslali, takže bude mít jednou cenu."
Nicol se vítězně odívá na mamku a usměje se. Věděla, že je na něm něco zvláštního a teď jí to prodavačka potvrdila. Musí se pak doma podívat, jakou cenu takové hračky mají.
Maminka zaplatí a jdou spolu domů. Začíná sněžit, ale nevadí jim to. Nicol vyndá medvěda z tašky a podívá se na něj. Zdá se jí to, nebo se mu zalesklo v očích?
Uklidí medvěda zpátky do tašky a rozhlédne se po okolí. Začínají se tvořit vrstvy sněhu a konečně začíná zima, taková jaká má být.

Oči, Sněhová vločka

23. září 2014 v 16:09 | Nancy
Ahoj, dneska o matiku jsme dělali opravu písemné práce a protože jsem měla čas (ne neměla jsem dobrou známku, měla jsem 3) tak mě napadlo, že napíšu nějaký kraťoulinký příběh. Nemůžu si vzpomenout jak se tomu říká :D Nakonec jsem stihla dva, takže budu ráda, když si aspoň jeden přečtete. Předem ale varuji, že to jsou vážně blbosti z nudy napsané :)


Rozhlédnu se kolem dokola. Moje oči se upřou do jiných. Nemůžu se odtrhnout. Táhnou mě k sobě jako magnet. Hledím do nich jako omámená. Nevím komu patří. Nechci to zjistit. Chci jen koukat a ztrácet je v té záplavě modré a černé, kde se bojím, že se utopím. Sleduji je a vidím, jak se zlehka otáčejí a ustanou na mích.Sklopím zrak a koukám do země. Po nějaké době je zvednu pohled. Spatřím oči. Jsou u mě a koukají zpříma na mě. Jsou tak nádherné, že to nejde popsat. Nemůžu se odtrhnou, nechci a ani to neudělám. Oči se stále přibližují, až jsou u mích. Naše rty se setkají. Utápím se v barvách očí a polibku. Vidím jen modrou a černou a pak už nic.

Prahnu po krvi

8. července 2014 v 22:24 | Nancy
Ahoj, vím přidávám to trochu pozdě, ale dopsala jsem to před chvílí a chtěla jsem to sem dát. Abych řekla pravdu byl to pro mě trochu oříšek. Tak doufám, že to nebude takový blábol :D
Jo a asi se divíte, že tu dneska jsem, co? Pod stan nakonec jedeme až zítra. Dneska u nás totiž prší a jsou bouřky.

Moc by mě zajímal váš názor na povídku.

Zimni sen

1. července 2014 v 14:42 | Nancy
Ahoj, napsala jsem další povídku. Je na téma setkání z literární postavou. Ano vím, že to byla soutěž, ale to jsem ještě neblogovala (nebo, jo?) a mě se to téma hrozně líbí, takže jsem na to napsala povídku. Tak snad se vám bude líbit.

Planeta Země

16. června 2014 v 15:29 | Nancy
Ahoj, tahle povídka mě napadla díky naší učitelce na češtinu. Asi před půl rokem jsme si povídali a Dekameronovy, mimozemšťanech, záhadách a tak. Nedávno jsem si na to vzpomněla a napadla mě tahle povídka. Podle mě není nic moc, ale tak snad není, tak hrozná...
Takže tu povídku berte něco jako ,,Co když to tak bylo?"

Rozhlédni se

9. června 2014 v 15:14
Napsala jsem první povídku na přání, pro Annu Elizabeth Potter. Snad se vám bude líbit. V zadání jsem měla zadáno pěkné prostření., tím jsem myslela pláž a pro někoho ples. No škole asi moc pěkné prostředí není.
Jestli chcete taky povídku na přání zapište se zde

To má být jakože Annie a Ash↓:D
Zadání: Trochu jsem ho zkrátila a upravila, ale je tam všechno podstatné
1)žánr: romantický
2)Postavy:
zadané: Annie, Matthew, Batsy
Přidané: Ash
3) Stručný obsah/o čem: "milostný trojúhelník" Annie už Matthewa dlouho miluje a on to ví, ale na truc začal chodit s jinou holkou kterou nemiluje. Až po delší době,chce být s Annie, ale bude ho ještě chtít?

Svět za zrcadlem

20. května 2014 v 15:17
Ahoj, rozhodla jsem se napsat povídku k tématu týdne. Snad se vám bude líbit, Má celkem otevřený konec, takže kdyby někdo chtěl....mohla bych možná napsat ještě jeden díl, ale nevím no. Třeba je to taková blbost, co vás bavit nebude.

Ta s tím divným jménem

5. ledna 2014 v 12:50
Mám pro vás další povídku snad se vám bude líbit. Jinak nevím proč, ale baví mě psát v první osobě. A co vy? Pokud píšete. Jinak povídka je podle mě divná, ale když už jsem jí napsala.


Doma jsem se nudila a tak jsem si vzala bundu a navlékla si džíny a vyšla před barák. Rodiče dneska nebyli doma tak mi neměl kdo nadávat že ve tmě chodím ven. Moji rodiče jeli za tetou a strejdou na chatu a mě se s nimi nechtělo a kupodivu mě nechali samotnou doma. To je jedno, ale kam bych měla takhle pozdě jít? Kouknu na hodinky a ono je za 13 minut devět hodin.
,,No nic asi zajdu do parku." řekla jsem si a šla jsem. Mám ráda tmu a tajemno. Plno holek v mim věku raději chodí po nákupech, malují se, lakují si nehty, hledají si kluky a nevím co ještě, ale já jsem jiná. (Jen tak pro informaci je mi 14 teda 14 a 5 měsíců, abych byla přesná. ) Já se s kluky ani moc nekamarádím, no spíš vůbec. Jo uznávám že se maluji a tak, ale ne jako ty namyšlený káči od nás ze třídy.
Konečně jsem v parku. Jenže co tady. Tak se vydám dál po cestě k centru města. Když za sebou slyším kroky. Jsou čím dál blíž a blíž. Nedokážu se otočit. Sice mám ráda tajemno, ale jen když tam sem sama.

Myslela jsem že jsi můj bratr

19. prosince 2013 v 15:39
Tato povídka není pro ty co nemají rádi když někdo někoho mlátí :D Né myslím to vážně. Snad se vám bude líbit, trvalo mi to napsat docela dlouho.


,,Můžeš mi říct proč jsi to udělal." slyším. Už mě zase vzbudili. ,,Kolik je hodin." říkám si pro sebe. Kouknu na budík a ona je za pět minut čtvrt na tři.
,, Ty jsi zase pil. Neříkej že ne cejtim to." slyším mámu jak nadává. To za se brácha přišel pozdě v noci domů a je asi vožralej.
,,Zítra si zbalíš věci a vypadneš. Je ti to jasný." zařval táta.
,, No jasně že to bylo na bráchu." řekla jsem si. Ještě že dneska to není velká hádka a můžu spát. Slyším jak de brácha do pokoje a rodiče do ložnice. Konečně můžu spát.

Splněné přání

15. prosince 2013 v 12:22
Tento příběh je do Vánoční soutěže na blog.cz Doufám že v ní není moc chyb a snad se vám bude líbit je totiž nic moc.


Procházím se v parku. Je krásný zimní večer, už jen pár dnů do Vánoc. Moc se těším. Začíná sněžit, ale mě se domů ještě nechce. Stejně je zítra sobota, takže do žádný školy nejdu. Těším se až přijdu domů zmrzlá, dám si horkou čokoládu a budu se koukat na film. Vtom mi někdo zakryje oči. Strašně jsem se lekla. Ten někdo se mě zeptal: ,,Hádej kdo jsem."

Lavička

1. listopadu 2013 v 13:00
Lavička

Sedím na lavičce a myslím na toho nového kluka ve škole jmenuje se Martin. Přišel mi zajímavý, ale zároveň taky zvláštní. S nikým se nebavil a tak, ale co musím přiznat tak se mi líbí. Sice já z nikým nechci chodit, protože by mě celá třída otravovala a smála by se mi a co teprve rodiče, ale je vážně pěkný. No jo, ale vždyť ho ani neznám. Zabořím se do knížky a čtu si. Začíná být tma, ale mám na knížce baterku tak je mi to jedno.
 
 

Reklama