Povídky na přání: Zde


8. kapitola - Nenávidím! (Lukáš)

1. dubna 2015 v 13:43 | Nancy |  Rozdílně stejní


Doma hodím tašku ke stolu a plácnu sebou do postele. Někdy si říkám, že bych chtěl být někdo jiný. Je těžké být oblíbený a já si to chci za každou cenu udržet. Nechci být nějaká myš zalezlá v rohu, jako Katrin. Nechci takový být a ještě ke všemu, aby se ke mně ostatní chovali jako já k ní? Ani náhodou.
Promnu si oči a vylezu s postele a jdu dělat úkoly. Sice by to do mě moc lidí neřeklo, ale učím se. Vážně. Nechci jednou dopadnout jako táta, který je teď bůh ví kde. Vloni ho mamka vyhodila, protože to s ním už nešlo. Neměl práci a jenom pil. Nechci dopadnout jako on. Vážně ho nenávidím, kvůli němu byla mamka na nervy a nevěděla, co dřív. A on? On se jen válel a nic nedělal, jenom chlastal.
Zaženu vzpomínky na tátu a dám se do úkolů.

Ráno se mi nechce vůbec stávat. Neměl jsem chodit spát tak pozdě, ale, i kdybych nešel, tak bych nemohl spát, protože jsem zase myslel na Katrin. Včera jsem to asi trochu přehnal. Možná, bych se j měl omluvit...blbost...ale zase... Nevím! Nevím, co mám dělat. Mám takový pocit, že to už zašlo daleko, ale už se nedá vycouvat. Můj vlastní kamarád mě podezřívá z toho, že mi jí je líto. Co si asi o mě budou myslet ostatní?
Cestou do školy na to pořád myslím, tak usoudím, že něco jako omluvu jí řeknu, když jí potkám, ale ať nečeká nic velkýho a jestli u toho někdo bude, tak neřeknu už vůbec nic.

Do šatny dorazím mezi posledními a nějak extra mi to nevadí dokud jí neuvidím. Teď nebo nikdy! Jdu k ní a musím se usmát, když vidím jak se úporně snaží rozmotat sluchátka a nějak jí to nejde. Nekouká se na to, co se děje okolo, až do mě narazí. Zůstanu stát a sleduju každý její pohyb.
,,Moc se omlouvám." špitne a pořád se kouká do země. Musím se usmát, když vidím jak je vyděšená a nervózní.
,,To je v pohodě," řeknu a ona v tu ránu zvedne hlavu a vytřeští na mě oči, jako bych právě spadl z Marsu.
,,No moc nekoukej. Dneska mám dobrou náladu a ty mi jí jen tak nezkazíš," řeknu, i když pravda je to jen z poloviny. Musím, ale přiznat, že mi trochu zvedla náladu tím, jak je překvapená a ty její výrazy jsou prostě k nezaplacení.
,,Do-dobře," vykoktá a otočí se k odchodu. Sakra, zapomněl jsem jí říct to, proč jsem vlastně přišel. Dojdu jí a chytím jí za zápěstí. V jejích očích vidím strach a ani se jí nedivím, kdyby se ke mně choval někdo tak, jako já k ní, také bych se bál, i když bych nemusel.
,,Katrin...no víš, včera jsem to trochu přehnal, ale myslel jsem to vážně. Nedělej problémy a já je nebudu dělat tobě a teď padej," procedím skrz zuby, protože se mi to těžko říká. Jenom se na mě podívá a pádí do třídy.
Otočím se ke zdi a praštím do ní pěstí. Kdybych byl zticha, bylo by to mnohem lepší! Takhle si o mě musí myslet, že jsem naprostej idiot. Nejdřív jí zmlátím, pak se s ní normálně bavím a pak jí vyhrožuju? Že jsem s tím začínal. Zadělávám si na pořádný malér. Tohle už není taková sranda jako na začátku, ale tak snad daj kluci na chvíli pokoj a nějaký nadávky sem tam prohodit můžu, to nic není a když přidám sem tam facku, tak to bude v pohodě. Snad.
Přijdu chvilku před zvoněním do třídy. Katrin sedí na našem místě a sleduje mě. Zadívám se jí do očích a hledám v nich vzpouru nebo nějaké odhodlání, ale vidím v nich jen strach. Co se s ní stalo?
Sednu si vedle ní a koukám všude okolo jen ne na ní. Nenávidím naší učitelku na dějepis a přírodopis. Proč nás musela posadit dohromady?

Po hodině se na ní podívám a vidím, jak si rychle balí věci a musím se zasmát.
,,Mně jen, tak nezdrhneš, tak se o to ani nesnaž," nadhodím jako by nic a sleduju každý její pohyb. Vidím na ní, jak je nervózní, klepou se jí ruce a očima kouká všude okolo, jen ne na mě. Nejvíc mě překvapí, že nic neřekne. Vždycky se bránila a teď mlčí, jako by přišla o hlas.
,,Ty se mnou nemluvíš nebo co?" vyštěknu na ní, trochu víc, než jsem chtěl a ona se mi vyděšeně zadívá do očí.
,,Promiň, ale nevím, co ti mám na to říct," špitne. Pořád se mi kouká do očí a pak ještě dodá: ,,Víš nevím, co si mám o tobě myslet. Nejdřív se chováš jako naprostej idiot a ráno to vypadalo, že bys mohl dostat rozum, ale vážně to tak jenom vypadalo. Jo a nezapomeň mi teď jednu vlepit. Už na to čekám."
Čumim na ní jako na zjevení. Tohle si o mně vážně ráno myslela. Po tom všem?
Snažím se uklidnit a skrz zuby procedím: ,,Sama jsi první den říkala, že víš jaký jsem a ani jsi mě neznala. Tak proč měníš názor kvůli jednomu rozhovoru?"
Ta holka je vážně děsná...nebo možná zas tolik ne. Možná má v něčem pravdu. Že já kretén ráno vůbec něco říkal! Zvednu ruku, že jí dám facku, přeci jen si o ní řekla. Vidím jak přivírá oči a čeká na náraz. Ani se nehne. Spustím ruku podél těla a zasyčím na ní: ,,Vypadni! Pro teď tě už nechám. Hlavně už vypadni nebo si to rozmyslím!"
Vystřelí ze třídy celkem rychle. Už jsem tu zůstal sám.
Praštím pěstí znova o zeď. Proč musím být tak vzteklej? Jenže tentokrát mám vztek sám na sebe. Už se v sobě vážně nevyznám. Nejdřív jí nenávidím, pak mi jí je líto ...a teď?...ani sám nevím! Je to všechno hrozně složitý. Nenávidím svoje pocity! Nenávidím svoje myšlení! Nenávidím, to že se v sobě nevyznám! Nenávidím den, kdy sem Katrin přišla! Nenávidím den, kdy jsem se stal oblíbeným! Nenávidím se za to jaký jsem! Nenávidím celý svět! Jsem plný nenávisti, které se nemůžu zbavit. Nenávidím nenávist!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anna Anna | Web | 1. dubna 2015 v 19:43 | Reagovat

To je super díl :3 Jsem zvědavá, jak to bude dál :D  :D

2 Makkakonka Makkakonka | Web | 2. dubna 2015 v 14:18 | Reagovat

Úžasná kapitolka! Nečekala jsem, že se Lukáš bude taky někdy zamýšlet sám nad sebou. Možná je úplně jiný, než jak do teď vypadal. Jsem zvědavá! ;)

3 Clary-Clair Clary-Clair | Web | 2. dubna 2015 v 16:05 | Reagovat

Úžasný díl. Už se nemůžu dočkat dalšího! :) Tahle povídka je čím dál lepší a lepší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama