Povídky na přání: Zde


11. kapitola - Zeď (Katrin)

13. dubna 2015 v 16:16 | Nancy |  Rozdílně stejní

Konečně je pátek. Poslední den, kdy mě bude Tomáš mučit. Nenechal mě být ani včera, ani předevčírem. Připadám si jako kus hadru. Bojím se toho, co udělá dneska.
Pomalu se došourám do třídy a sednu si na svoje místo. Celou hodinu učitelku nevnímám. Myslím jen na konec vyučování, kdy si na mě Tomáš počká....a zase to udělá. Najednou stranu mě to hrozně štve, ale zase jsem ráda, že nezačal dál, než na líbání. Jenže nevěřím, že mu to vydrží dlouho, protože mu vidím na očích, že chce něco víc.
Další hodinu máme přírodopis. Dneska mi to moc nevadí, protože Lukáš ještě chybí. Hrozně by mě zajímalo, co mu je. Ano, vážně mě to zajímá. Je to sice zvláštní, ale pravda.
Sednu si na místo a koukám do země. Najednou mě něčí ruce chytnou za ramena a vytáhnou z lavice. Stojím naproti Tomášovi a ten slizce směje, až mi je z toho špatně.
,,O velký přestávce se sejdeme u šaten a opovaž se tam nebýt!" zašeptá mi do ucha. Jeho hlas je tak slizký, až se mi zvedne žaludek. Co zas může chtít?
Nikdy bych nevěřila, že si budu přát, aby hodina neskončila. Jenže je to přání, co se mi nesplní a čas plyne ještě rychleji než normálně.
Po hodině si zabalím věci a i s taškou se vydám i šatnám. Celá se klepu strachy a jdu co nejpomaleji.
,,Konečně jsi tady. Pomaleji by to nešlo," utrhne se na mě Tomáš. Nic neříkám, jen stojím strnule a koukám do země. Přijde ke mně a chytí mě za bradu a zvedne mi hlavu, abych se mi koukala do očí. Pak mě začne líbat a šeptat mi, že už to nemohl vydržet a že by jsme sem měli chodit častěji. Prosím, jenom to ne!
Znenadání mě pustí a jen se usměje. ,,Dej mi tvoje číslo?" řekne jako by nic.
,,Cože?!" dostanu ze sebe vylekaně. Nechci mu dávat svoje číslo. To ani náhodou.
,,Snad si nemyslíš, že se o víkendu nesejdeme!" vyštěkne na mě a já se zády přitlačím, co nejvíce ke zdi.
,,Já...já...já nebudu o víkendu doma. Jedeme k babičce," vykoktám ze sebe. K žádné babičce nejedeme, ale to on nemusí vědět.
,,Neříkáš, to jen tak, že ne?" zeptá se naštvaně a podezíravě. Zakroutím hlavou, protože na další slova se už nezmůžu.
,,Kdy tam jedeš?" zeptá se ještě víc naštvaně.
,,Dneska večer," odpovím a nekoukám na něj.
,,Dobře, po škole na tebe počkám a vynahradíš mi celý víkend. Je ti to jasný," zeptá se a chytne mě v pase. Jenom přikývnu a pak mě znova políbí. Konečně začne zvonit, tak se od něj odlepím a pospíchám prý, co nejrychleji to jde.
To co se stalo po škole byla snad ještě větší noční můra, než jsem si myslela. Tomáš na mě už čekal. Chytil mě za ruku a táhl zase do ,,naší" uličky. Tam mě začal líbat. Nevím, jak dlouho to mohlo trvat, ale dlouho to bylo. Brečela jsem. Zase. Jemu to bylo jedno. Začal mi povolovat šálu a líbat na krku. Celá jsem se třásla vzlyky. Najednou mě chytil za zadek. Tak tohle je na mě už moc. Snažila jsem se mu vykroutit, ale nešlo to. On se jenom smál a jednou rukou mě chytil za hlavu a začal mě zase líbat.Šlápla jsem mu na nohu a on mě pustil. Pak se napřáhl a dal mi pěstí. Spadla jsem na zem a cítila jsem, jak mi stéká ze rtu pramínek krve. Tohle už nezakryju.
Teď běžím domů a všechno se mi znovu a znovu odehrává v hlavně. Nevím co mám dělat. Mám strach to někomu říct. Mám strach s Tomáše. Kéž by se už vrátil Lukáš. Když tu byl, tak jediné, co se dělo byli posměšky, urážky a mlácení. Pořád si mě hlídal, aby mě mohl urážet, ale teď když není ve škole, tak toho Tomáš využívá.
Zalezu k sobě do pokoje a zabouchnu za sebou dveře. Já už to nevydržím. Rozmáchnu se pěstmi do zni, až mě zabolí celé ruce. Začnu brečet a házet vším, co mi přijde pod ruku. Nakonec se svezu po dveřích dolů, přitáhnu si nohy k sobě a začnu vzlykat. Vzpomenu si na ten špendlík. Jedna čára a bude to v pohodě, ale když tech čar bude víc a víc? Radši se zvednu a praštím znovu do zdi. Na kloubech se mi začnou objevovat drobné krvavé tečky, ale mě je to jedno. Praštím do ní znovu a znovu, dokud se neuklidním. Na zdi vznikl ,,krásný" obrázek s krve a oloupané zdi. Co budu sakra dělat?
Nejdřív si jdu opláchnout ruce a pak se upřeně zadívám na flek. Už to mám! Ještě jsem na nic nevyužila ten rámeček, co mi naši koupili, abych si sem něco pověsila. Dám do něj jeden ze svých obrázků a jdu najít hřebíček, abych to mohla na zeď přitlouct.
Když to dobělám, tak to nevypadá vůbec zle.
Dneska už nic dělat nebudu. Jdu si lehnout do postele a poslouchám písničky. Našim to vysvětlím tak, že jsem uklouzla a praštila se. Doufám, že mi to uvěří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Makkakonka Makkakonka | Web | 15. dubna 2015 v 14:09 | Reagovat

Nechtěla bych být v kůži Katrin. Doufám, že se děj časem obrátí k lepšímu. Těším se na další díl!

2 Anna Anna | Web | 15. dubna 2015 v 16:38 | Reagovat

Doufám, že se Lukáš rychle vrátí do školy, nerada čtu, jak jí Tomáš mlátí :/ :D Těším se na další kapitolu :) Krásně píšeš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama