Povídky na přání: Zde


10. kapitola - Cože?! (Lukáš)

9. dubna 2015 v 15:46 | Nancy |  Rozdílně stejní

Najednou se mi zatočila hlava a já se musel na chvíli posadit. Skvělí, teď se mi navíc udělá špatně, co víc si jen přát.
Pomalu se zvednu a zajdu za učitelkou jestli by mě mohla poslat domů. Zrovna jí začnu diktovat číslo, když se mi zvedne žaludek. Na záchod to stihnu tak akorát. Bezva! Vážně super!
Učitelka za mnou přijde jestli mi něco není. Nejradši bych jí řekl, ať vypadne, ale to v tuhle chvíli vážně nemůžu. Vylezu ze záchodu a jdu si vypláchnout pusu. Učitelka čeká u dveří a říká mi, že pro mě mamka za chvíli přijede. Takovej trapas se mi dlouho nestal. Ještě, že to nikdo nevidí.
V šatně si zabalím věci a jdu ven čekat na mamku. Nečekám ani dvě minuty a už je tady.
,,Tak co broučku, jak ti je?" zeptá se, jen co otevřu dveře od auta.
,,Teď ještě hůř. Kolikrát ti mám říkat, ať mi neříkáš broučku," řeknu a zabouchnu za sebou dveře.
,,Promiň. Já na to pořád zapomínám," řekne mamka trochu smutně. Tohle jsem nechtěl.
,,To nevadí mami, ale nemyslíš, že jsem na to oslovení trochu velkej," snažím se to nějak vyžehlit. Nechci aby byla mamka smutná.
,,Velkej můžeš bejt jak chceš, ale pořád budeš můj brouček," řekne mamka a zachychotá se.
,,Ale no tááák," protáhnu a taky se usměju. Znenadání se mi zvedne žaludek a úsměv se mi hned vytratí z tváře. Ještě, že to máme domů jenom kousek.
Vyběhnu z auta a běžím na záchod. V koupelně se opláchnu a jdu si lehnout do postele. Mamka za mnou přijde a přinese mi čaj a nějaký prášek. ,,Potřebuješ ještě něco?" zeptá se starostlivě. Jenom zakroutím hlavou a zavřu oči.
,,Dobře. Musím ještě do práce něco dodělat, ale do oběda jsem zpátky. Potřebovala bych si pak s tebou o něčem promluvit," řekne, dá mi pusu na čelo a odejde. Oči nechám zavřené a začnu přemýšlet nad tím, co asi chce. Musí to být důležité jinak by mi to řekla už teď. Myšlenky se mi zatoulají až k dnešnímu ránu a já se musím usmát při vzpomínce na výraz, který měla Katrin, když do mě vrazila. Úsměv mě, ale přejde, když si vzpomenu na náš rozhovor ve třídě. Vážně si myslela, že bych mohl být jiný? Byl bych jiný rád, ale nejde to. Chtěl bych, ale nemůžu. Možná, že chci málo, a nebo nemám dost síly na to, abych byl jiný. Už je to jen půl roku, pak už tuhle třídu nemusím nikdy vidět. Nikdy nebudu muset vidět ani Katrin. Jenže chci to? S touto myšlenkou usnu.
Probudí mě bouchnutí domovních dveří. Rychle se v posteli narovnám a protřu si oči. Za chvíli u mě v pokoji stojí mamka a nese mi oběd.
,,Snad jsem tě nevzbudila?" zeptá se a já zatřesu hlavou, že ne.
,,Děkuju, za ten oběd," řeknu a dám se do jídla. Mám už velký hlad, protože moje všechno dnešní jídlo skončilo v záchodě.
,,Tak o čem jsi chtěla mluvit?" začnu, když se k tomu nemá.
Zhluboka se nadechne a řekne: ,,Co by jsi řekl na to, kdyby se tvůj táta vrátil?"
Zůstanu na ní koukat s otevřenou pusou a začnu protestovat: ,,Ale mami vždyť..." Nenechá mě domluvit a hned mi skočí do řeči. Začne mluvit trochu naštvaně. ,,Já vím jaký otec je, ale musíš pochopit i to, že ho mám pořád ráda, ať už udělal cokoliv a pokud si nevzpomínáš, tak jsem ho vyhodila s tím, že se má vrátit, až si najde práci a přestane pít. To také splnil, tak nevidím jediný důvod, proč by se nemohl vrátit!"
Tak tohle už je na mě moc. Začnu se zvedat s postele a hledat mikinu.
,,Kam jdeš?" vyštěkne na mě trochu polekaně mamka.
,,Jdu si vyčistit hlavu ven. To snad ještě můžu," řeknu a zabouchnu za sebou dveře do pokoje. Vezmu si na sebe bundu a boty a jdu ven. Chvíli jen tak stojím před dveřmi a nakonec se rozejdu po ulici.
Jak mi to mohla udělat! Jak to mohla udělat sobě! Táta se nezměnil to jasný! Tyhle lidi se nikdy nezmění! Nezmění se tak, jako se nezměním já! Vždycky budu jenom ten velkej kretén, co mlátí holky! Jsem jako on! Moc dobře vím, že mamku také párkrát uhodil. Jednou jsem to i viděl, když jsem byl malej. Od té doby jsem se táty bál. Proč ho vzala zpátky? Já ho tu nechci.
Cítím, jak mi z očí začnou téct slzy. Setřu si je rukávem a otočím se, že půjdu zpátky, když si všimnu běžící a plačící postavy, co běží směrem ke mně. Ještě víc jsem překvapený, když si všimnu, že je to Katrin. Co tu děla? A co se zase stalo? Mě už ta hra fakt nebaví. Zamyslím se, že jestli bych za ní neměl jít, ale nejdu. Podívá se přímo na mě a pak se otočí. Všimnu si, že zpozorněla. Doufám, že si mě nevšimla. Zahnu za roh a zmizím v ulici, co vede k nám domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Makkakonka Makkakonka | Web | 10. dubna 2015 v 13:57 | Reagovat

Tak vypadá to, že Lukáš máš přece jenom nějaký city. Super díl! Já se moc těším na další! Tahle povídka mě baví :)

2 Anna Anna | Web | 10. dubna 2015 v 17:30 | Reagovat

Lukáš pomalu měkne :D Těším se, co bude dál :)

3 Kata Black Kata Black | Web | 12. dubna 2015 v 11:07 | Reagovat

Ahoj,
máš fakt dobrej blog, čtu každej článek, jsou fakt super :)
Jenom jsem vám chtěla poradit, my s mamkou nakupujem oblečení tady http://goo.gl/4I8Vja , je to sice anglicky, ale hrozně levný, takže mi to mamka koupí a sobě rovnou taky :)
Kdyžtak napište co jste ulovily ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama