Povídky na přání: Zde


7. kapitola - Vzdávám se! (Karin)

25. března 2015 v 13:46 | Nancy |  Rozdílně stejní


Celá ubrečená se zvednu ze země a utíkám domů. Doufám, že mamka nebude ještě doma.
Není. Naštěstí. Vyběhnu po schodech do koupelny a opláchnu si obličej. Tvář mám pořádně opuchlou a červenou. Pokusím se to nějak zamaskovat. Červená zmizela, ale je vidět, že je trochu opuchlá. Bezva. Budu muset doufat, že si toho mamka nevšimne.
Sednu si v pokoji ke stolu a pustím si písničky. Nejradši bych si je pustila, co nejvíc nahlas, ale nemůžu riskovat, že by mamka přišla a slyšela to. Mám strach z toho, co by řekla na to, že se mi líbí taková hudba. Vím, je to dětinský, ale nechci, aby byla mamka zklamaná, že nejsem taková, jaká si myslí, že jsem.
Nasadím si sluchátka a začnu psát úkoly. Když jsem někde v polovině, tak se ve dveřích objeví mamka. Vůbec jsem jí neslyšela, tak se trochu leknu. Nechám si spadnout pár pramínků vlasů do obličeje, aby mi nešla moc vidět tvář.
,,Ahoj zlatíčko, za chvíli bude večeře, tak pak přijď, jo?" řekne mamka a usměje se. Vůbec nemám chuť k jídlu, ale musím jíst. Nechci, aby ze mě byla anorektička.
,,Mami, nemohla bych si to dneska sníst tady? Potřebuju ještě něco udělat, tak bych to dělala u jídla," zeptám se z nadějí. Nikdy jsem v pokoji ještě nejedla a nevím jestli mi to dovolí, protože má radši, když jíme všichni společně.
,,No tak pro tentokrát můžeš, ale moc si na to nezvykej," řekne mamka a než odejde, tak řekne ,,Za pět minut si pr to dojdi."
,,Děkuju," řeknu a pustím se do úkolů. Popravdě už jich moc nemám, ale nechci tam být s nimi. Chci být sama a přemýšlet.

Po večeři si lehnu do postele a do uší si dám sluchátka. Poslední dobou je používám dost často. Miluju hudbu a nedokážu si představit, že bych jeden den neslyšela nějakou písničku. To prostě nejde. Začnou se mi klížit oči, tak je zavřu a zaposlouchám se do písničky, co zrovna hraje. Give it up, give it up, my friend.Vzdej to, vzdej to, můj příteli.Slyším slova z písničky It's Over When It's Over od Falling in Reverse. Tuhle písničku mám hrozně ráda a ten text má asi pravdu. Vzdát se. Budu muset, co mám asi dělat. Nepřestanou, dokud je to bude bavit. Nebudu se bránit, vzdám se. Po čase to přejde. Zvládnu to. Vím to.
Začnu pomalu usínat, až usnu úplně.

Vzbudím se v noci. Na budíku je 2:30 a mám v uších pořád sluchátka. Vyndám si je a složím si je i z mobilem na noční stolek. V hlavě mi proudí jedna myšlenka za druhou. Co to bylo sakra za sen? Byl v něm Lukáš, no spíš jeho dvojník, protože tenhle Lukáš byl jiný. Pořád se jen usmíval a mával na mě. Pak se objevil Tomáš a jednu mu vrazil. Lukáš se rozplynul a Tomáš se vrhl na mě. Dala jsem se na útěk, ale byl rychlejší. Povalil mě na zem a tlačil mě k zemi. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to. Pak jsem se vzbudila, ale jsem za to ráda.
Pokusí se znova usnout, ale nejde to. Pořád koukám do stropu a myslím na ten sen. Nakonec se mi podaří usnout, ale vzápětí začne pípat budík. Jak dlouho jsem od toho snu spala? Hodinu? Dvě? Víc to být nemohlo a vše dokazují moje kruhy pod očima, když se na sebe podívám do zrcadla. Tvář už je v pohodě, ale ty kruhy, to nemůže zakrýt ani tuna korektoru a černé stíny to ještě krásně zvýrazní, ale co no, ať vidí, co se mno provedli. Mně už je to jedno, ať si o mě myslí, co chtějí. Už je mi to fuk.
Cestou do školy mám zase sluchátka, protože nechci slyšet nějaké poznámky na mou osobu. Hlavně se bojím, že bych zase vybouchla a to nechci. Chci dělat, jako že mi to nevadí. Nebudu se bránit. Pořád tak nějak doufám, že je to přestane bavit, i když je dost možné, že si to jen nalhávám, ale za zkoušku nic nedám.

Sluchátka si sundám, až v šatně, když se svlékám. V šatně je hodně lidí, ale po nikom nekoukám. Všímám si jen sama sebe a ostatí mi jsou úplně jedno.
Vezmu do ruky mobil a začnu rozmotávat sluchátka, která jsem nedopatřeníím zamotala. Najednou do někoho vrazím. Mám sklopenou hlavu a vidím jenom pár těžkých černých bot. Bojím se zvednout zrak a takk jenom špitu: ,,Moc se omlouvám." Udělám krok zpět a pořád oči nezvedám.
,,To je v pohodě," řekne Lukáš? Zvednu hlavu a vytřeštím na něj oči. Cože mi to právě řek?
,,No moc nekoukej. Dneska mám dobrou náladu a ty mi jí jen tak nezkazíš," řekne a zasměje se. Co se s ní sakra stalo?
,,Do-dobře," řeknu váhavě a otočím se. Nudělám ani pár kroků a už mě chytá, za zápěstí. Bojím se. Už tu nikoho nevidím a jestli tu někdo je, tak ne zrovna v mojí blízkosti.
,,Katrin...no víš, včera jsem to trochu přehnal, ale myslel jsem to vážně. Nedělej problémy a já je nebudu dělat tobě a teď padej," procedí skrz zuby. Točím se a pádím do třídy, než si to rozmyslí a něco mi udělá.
Zapadnu do lavice a připravim se na přírodopis. V hlavně si pořád přehrávám, co mi řekl. Včera jsem to trochu přehnal. To se mi chtěl omluvit, nebo co? Jestli jo, tak to jako omluvu vážně neberu, i když...ne neberu. Není to omluva a tohle se nedá jen tak odpustit. Ne prostě nedá.
Lukáš přijde chvilku před zvoněním. Zachytím jeho pohled a on se mi zkoumavě podívá do očí. Co pořád chce?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Simča Simča | Web | 25. března 2015 v 21:04 | Reagovat

Úžasná kapitola :D Moc se mi líbí, jak se to celé dál vyvíjí...jen tak dál :))

2 Anna Anna | Web | 26. března 2015 v 15:42 | Reagovat

Super! :) Těším se na další díl :)
PS: líbí se mi, jak píšeš ty části dlouhý :D

3 Clary-Clair Clary-Clair | Web | 26. března 2015 v 19:22 | Reagovat

Úžasné. Vážnš se mi moc tenhle příběh líbí. Těším se na další kapitolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama