Povídky na přání: Zde


5. kapitola - Facka (Katrin)

28. února 2015 v 10:01 | Nancy |  Rozdílně stejní
Jak jsem slíbila je tu další kapitola. Moc jsem nevěděla, co psát, takke s ní nejsem moc spokojená, ale tak snad další bude už lepší.


Tak tohle je vážně skvělí. Sedět s ním v lavici je to poslední, co jsem si přála. Proč musím mít takovou smůlu?
Vytáhnu svůj čmárací sešit a začnu kreslit nějaký obličej. Nějak se mi nechtěj kreslit oči, tak udělám zašité a to samé udělám i s pusou. Nakonec začnu kreslit dlouhé vlasy.
Začíná zvonit. No bezva. Otočím se na druhou půlku lavice a Lukáše úplně ignoruju. Kreslím pořád vlasy, když na sobě ucítím jeho pohled. Otočím hlavu a vidím, jak mi kouká pod ruku. Jen co si všimne, že na něj koukám, tak se otočí a nevšímá si mě. Jeho chování vážně nechápu. Jednou se chová jako pitomec a jindy se mi zdá, že takový být vůbec nechce. Proč to ale dělá?

Konečně jdeme na oběd. Mám už hrozný hlad. Celý den, kromě rána jsem s nikým nemluvila, teda kromě učitelů a popravdě mi to ani nevadí. Stejně po mně všichni koukají divně. To bude asi tím, jak se chovám k jejich školní hvězdě a nebo to spíš bude mnou.
Sednu si do rohu jídelny k prázdnému stolu a rychle se najím. Nechci tu sedět o moc déle, než bude nutný.
Dneska máme zase odpolední vyučování, což se mi moc nelíbí. Chtěla bych někam zmizet, ale pochybuju, že se mi to povede, aniž bych na někoho narazila.
Nespletla jsem se. Před školou stál Lukáš, jeho kamarádi a pár dalších lidí. Někteří byli z naší třídy a jiní byli z Áčka.
Chtěla jsem se rychle prosmýknout, ale Lukáš mě chytil za paži a táhnul mě kousek od školy. Všichni šli s ním. Snažila jsem se mu vytrhnou, ale měl větší sílu než já.
Strčil mě na zeď a já se o ní praštila do hlavy. Nechtěla jsem dát na sobě nic znát, ale obličej se mi zkřivil bolestí, i když jsem nechtěla.
,,Ale, ale, snad se nám tu nerozbrečíš," řekne a všichni se začnou uchechtávat. Neřeknu nic jenom se usměju a podívám se mu přímo do očí. Vidím v nich nenávist, ale taky něco, co nevím, co znamená. Možná zmatenost, ale to mi na něj nesedí. Vždycky ví, co dělá.
,,Ty se budeš ještě smát, jo?" řekne přimáčkne mě ke zdi.
,,Tak mi řekni co mám dělat a třeba se přestanu smát. I když to tak nějak pochybuju, protože se mi k smíchu," řeknu a čekám, co se bude dít. Slyším smích a pak mi na tváři přistane jeho ruka. Tvář mě začne štípat, ale to mi je teď jedno.
Pustí mě a řekne:,,Příště si dávej pozor na jazyk. Mohlo by to být mnohem horší."
,,Nebo by jsi mě mohl nechat na pokoji," křiknu na něj, ale dělat jsem to neměla. Dá mi facku i na druhou tvář a pak všichni odejdou. Smějou se a pošťuchujou se.
Svezu se po zdi dolů a dám se do breku. Chvilku jen tak sedím, až se nade mnou objeví stín. Zvednu oči a uvidím Lukáše.
,,Co ještě chceš?" křiknu na něj a slzy se mi řinou dál z očí.
,,Já jen, no...zapomněl jsem si tu rukavice," řekne a na důkaz je zvedne ruku ve které je má. Nevím proč, ale to mu nevěřím. ,,Měla by jsi jít, za chvíli začne hodina." Co to slyším? Teď už mu teda vůbec nerozumím. Otočí se a jde směrem ke škole.
Stoupnu si a usuším si oči a jdu hned za ním. Do třídy vejdu akorát. Sesypu se do poslední lavice a koukám na svoje boty. Nestojím o pohledy ostatních.

Celý týden se opakuje to samé. Nadávky, urážky, sem tam nějaká facka, podkopnutí nohou nebo strčení.
Mamka se mě pořád ptá jestli mi něco není, ale vždycky jí odpovím že nic. Nechci aby se tím trápila nebo něco říkala ve škole. Chci si to vyřešit sama.
Celý víkend se válím doma, až je zase pondělí. Myslím, že pondělky budu nenávidět ještě víc než dřív. Všechno se opakuje jako dny před tím.
Tentokrát nejdu ani na oběd a zmizím dřív, než se objeví Lukáš a jeho parta. Jdu do parku nedaleko školy, který jsem si za poslední týden celkem oblíbila.
,,Copak tady děláš tak sama?" ozve se za mnou hlas. Otočím se a uvidím za sebou stát Tomáše. Jeho nenávidím stejně jako Lukáše. Poslední dobou je to on, kdo mi nadává víc než on.
,,Nech mě na pokoji," řeknu a zase se očím. Jenže mě chytne za paže a otočí mě k sobě.
,,Co si to dovoluješ se ke mně otáčet zády, když s tebou mluvím?" řekne a na tváři mi přistane facka. Je větší než všechny, které jsem zatím dostala. Chci se mu vyškubnout, ale on si mě přitáhne blíž a políbí mě. Celá překvapená stojím na místě, až se vzpamatuju a vytrhnu se mu. Teď mu facku vrazím já, ale to byl reflex. Nechtěla jsem to udělat, jenže ruka mi vystřelila sama.
,,Ty krávo jedna namyšlená," rozkřikne se a vrazí mi pěstí do nosu. Spadnu na zem a od odejde.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Simčs Simčs | Web | 28. února 2015 v 12:17 | Reagovat

Je to super :D Moc povedené, těším se na pokračování :)

2 Clary-Clair Clary-Clair | Web | 28. února 2015 v 12:48 | Reagovat

Tahle povídka se mi moc líbí :) Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat :)

3 Makkakonka Makkakonka | 2. března 2015 v 14:49 | Reagovat

Jůůů! Další kapitola! Konečně!! :D
Super kapitola, těším se na další. Už chci vědět, jak to vidí Lukáš a také, jak to co se stalo v parku vezme Katrin.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama