Povídky na přání: Zde


1. kapitola - Všechno někde začíná (Katrin)

26. prosince 2014 v 10:01 | Nancy |  Rozdílně stejní
Tak, dneska tu mám pro vás první kapitolu k nové povídce. Snad se vám bude líbit a jen vás chci varovat, že se některé scény budou opakovat i v další kapitole, protože budou i z pohledu kluka a já některé chci udělat z obou pohledů. A to se bude stávat často. Takže pokud vám to bude vadit, tak ani nezačínejte číst.

,,Nikdy jsem si nemyslela, že to dopadne takhle."


Můj příběh začíná v době, kdy jsem se jako holka z vesnice přestěhovala do města. Věděla jsem, že mě nikdy nebudou brát mezi sebe, protože nám do konce devítky chyběl jen půl rok. Jak bych také mohla do půl roka zapadnout? Já tichá, nemluvná, stydlivá a citlivá holka, co neměla ani pořádné kamarády ve své škole? Ale nebudu předbíhat. Vraťme se hezky na začátek.

Je úterý ráno po vánočních prázdninách a já se chystám do nové školy. Vůbec se netěším, ale nemám na vybranou. Jednou jsme se odstěhovali, tak to jinak nepůjde.
Otevřu skříň v pokoji, který mám nově zařízený. Taky jak jinak, když je nový. Nevím, co se se mnou poslední dobou děje, ale začínám mít ráda tmavé barvy a zářivé mi začínají vadit. Pokoj jsem si nechala vymalovat světle šedě a jednu stěnu tmavě šedou. Koberec a závěsy mám černé a nábytek je černobílý. Já jsem s tím spokojená, i když rodičům se to moc nezdá, ale je to moje volba.
Vytáhnu tmavě šedé džíny, černé tričko a žlutočernou kostkovanou košili. Jdu do koupelny a opláchnu si obličej, vyčistí zuby, učešu se a nakonec se namaluju. Vezmu si své oblíbené šedé stíny a do vnějšího koutku si dám černé. Dávám si je jen na víčko, takže nejdou moc vidět, nakonec chybí jen řasenka, korektor a pudr.
Vezmu si tašku a svačinu, rozloučím se s rodiči a jdu do školy. V pondělí už jsem se tam byla podívat s rodiči, takže vím, kam mám jít. Před školou stojí hloučky žáků, ale já zůstanu stát opodál a čekám, až všichni odejdou dovnitř. Když už jsou pryč, tak jdu za ředitelem.
,,Dobrý den," řeknu, když zaklepu a ozve se dále.
,,Á, dobrý den, říkal jsem si jestli jsi nezaspala, když je dneska tvůj první den," řekne a usměje se. Vypadá vážně mile a sympaticky. Je vysoký a není ani tlustí ani hubený. Jeho vlasy jsou hnědé, ale jsou propletené šedinami. Oči má také hnědé a vypadají laskavě.
,,Moc se omlouvám," řeknu a sklopím pohled. Trochu se stydím, že jsem sem nešla, protože jsem se bála, ale co se dá dělat.
,,Nemusíš se omlouvat. Vlastně jsi nepřišla pozdě, vždyť ještě nezvonilo a i kdyby, tak tě stejně vezmu do třídy, až po zvonění. Učebnice jsi dostala už včera, že ano?" řekne a usměje se. V tu chvíli začne zvonit. "Skvělé načasování, tak a teď pojď."
Nejdřív jdeme rovně po chodbě, nahoru po schodech do prvního patra a hned do prvních dveří zprava. Ředitel zaklepal na dveře a počkal až se ozve dále. Ve třídě bylo ticho, ale jen, co jsem vešla do třídy, tak začalo šuškání.
,,Tak třído, tohle je vaše nová spolužačka Katrin. Doufám, že jí mezi sebe přijmete, i když přišla, až ke konci základky," řekne ředitel a pak se otočí na mně: ,,Hodně štěstí a doufám, že se ti tu bude líbit."
,,Děkuji vám," odpovím a ředitel odejde. Zůstanu stát před tabulí, než se mě ujme učitelka.
,,Tak, Katrin, posaď se zatím tamhle dozadu. Nesedí tam nikdo a pak tě když tak přesadím," řekne a ukáže na poslední lavici u dveří. Jdu si tam sednou a cestou si nenápadně prohlížím spolužáky. Pohledem zavadím o nějakého černovlasého kluka. Ve rtu má kroužek a celkem se divím, že mu to rodiče dovolili, ale je to jeho volba a neříkám, že mně se to nelíbí. Naopak. Vždycky se mi to líbilo, ale nikomu jsem to neřekla. Sedí rozvalený na židli a prohlíží si mě. Potutelně se usměje, když si všimne, že se na něj koukám. Otočí se na něj nějací dva kluci, co sedí před ním a on jim začne něco šeptat. Neslyším, co říká, ale směje se a kouká po mně. Bezva, tak začíná pomlouvání už teď a ještě musí být tak blízko mně. Sedí také v poslední lavici, ale uprostřed. Zasednu na židli u zdi a vyndám si učebnice na matiku.
,,Tak žáci a teď se všichni Katrin představte. Sice si vás asi všechny nezapamatuje, ale i tak je to slušnost." Všichni se postupně představí. Až dojde řada na toho kluka. Podívá se na mě, povýšeně se usměje a řekne, že se jmenuje Lukáš, pak si sedne a zašeptá: ,,Hej Katrin, pěknej výstřih."
Cítím, jak začínám rudnout, tak se otočím. Přitom žádný veliký výstřih nemám. Teď už vím, že s Lukášem nechci mít nic společného.
Učitelka nám řekne stranu, kde máme počítat, tak se do toho pustím a nevnímám okolí. Matika mě vždycky bavila a šla mi, takže s tím nemám problém. Na konci hodiny nám ještě zadá úkol na pátek.
O přestávku nevím, co mám dělat a za nikým nechci jít, tak si vyndám mobil a sluchátka a pustím si písničky. Ještě si vezmu sešit na kreslení, abych tam neseděla jen tak. Najednou si vedle mě někdo sedne. Zvednu pohled a uvidím Lukáše, jak si prohlíží to co nechci. Otočím sešit aby neviděl, co kreslím.
,,Ehm...Katrin, promiň, za to, co jsem ti řek a hodinu," řekne a kouká se mi do očí. Sklopím pohled a řeknu: ,,Jasně." Pak se otočím a začnu si zase kreslit.
,,Hele, vím, že jsem začal špatně, ale...Jé ty hezky kreslíš," řekne a kouká se mi pod ruku. Přestanu kreslit, protože mě to znervózňuje a odpovím mu: ,,Dík. Jo a kdyby něco, tak si teda špatně začal, ale mně je to jedno. S takovými jako ty, nechci mít nic společnýho."
,,Vždyť mě ani neznáš!" řekne trochu naštvaně. Normálně bych se styděla mluvit, ale takovýhle frajírky nemůžu vystát.Tak mu odpovím: ,,Možná ne, ale takových jako ty jsem znala hodně."
,,Tak krásných jako já?" řekne a povýšeně se usměje.
,,Ne, takových namyšlených frajírků jako jsi ty," řeknu a přestanu si ho všímat.
,,Tak tohle jsi trochu přehnala holčičko. Uvědom si laskavě, že jsem nejoblíbenější kluk na škole a se mnou si není sranda zahrávat, takže se mi buď omluv, nebo se teš na pořádný trable." Nic neříkám, tak se naštve, zvedne se a práskne ze židlí. Otočí se a jde za těmi dvěma kluky, co se s nimi bavil o hodinu. Něco jim říká a vrhá po mně nenávistné pohledy, ale mně je to jedno.
,,Nechci ti nic říkat, ale s ním by jsi takhle mluvit neměla," řekne holka, co sedí přede mnou. Myslím, že se jmenuje Lucka. ,,Když říká, že je nejoblíbenější kluk na škole, tak to myslí vážně. Většina holek ho tu chce, ale on si žádnou nevybral, protože mu není žádná dobrá. Se všemi si hraje a pak je nechá být. Ke všemu, ho skoro všichni poslouchají a když nemá někoho rád, tak skoro všichni taky ne. Jen ti radím, nech ho radši na pokoji."
,,Děkuju ti za radu. Nemusíš se bát, jemu se budu vyhýbat velkým obloukem, protože lidi jako je on, nemám zrovna v lásce."
,,Tak to uděláš dobře," řekne a otočí se zpátky, protože začne zvonit na hodinu a do třídy přijde učitelka.

Po oběde máme hodinu volno, než začne odpolední vyučování. Na obědě jsem seděla sama, ale to mi nějak nevadí. Na to už jsem zvyklá. Dřív jsem také sedávala sama, tak proč by mi to mělo vadit zrovna teď?
Nechce se mi zůstávat před školou, tak se jdu podívat kousek po okolí. Konečně nějakou zimu je sníh, takže je všude krásně bílo. Začnu se pomalu vracet ke škole, když mě něco trefí do zad. Otočím se a uvidím Lukáše, jak tam stojí se svými kamarády a směje se. Copak jsem mu neříkala, ať mě nechá na pokoji? Nevšímám si toho a jdu dál, ale za chvíli mě trefí další koule a uslyším za sebou smích.
,,To to mám po tobě házet pořád a budeš mě ignorovat, nebo se zastavíš a počkáš, až ti řeknu co chci?" řekne, ale tentokrát to nezní vůbec namyšleně, ale tím mě neoblbne.
,,Já si myslela, že se se mnou nebavíš?" řeknu. Jeho kamarádi zůstali stát za námi a koukají na nás.
,,Nejsem malej abych si na to hrál a vůbec, já se tak chovat vůbec nechtěl, ale byl jsem naštvaný, takže to ze mě vylítlo. Promiň," řekne a usměje se. Nebýt to takový blbeček, tak bych i řekla, že mu to takhle sluší. Sakra na co myslím?
,,Myslíš si, že ti tohle věřím? Nechci tě nějak urazit nebo něco, ale i kdybys nebyl takový, jak vystupuješ a připadáš mi, tak bych se s tebou asi stejně nekamarádila. Nikdy jsem si s nikým moc nerozuměla. Natož s kluky. Takže mě prosím nech být," řeknu, ale asi bych udělala líp, kdybych neřekla vůbec nic. Zamračí se na mě a zasyčí: ,,Jak teda chceš." Otočí se a jde pryč.
Jdu dál, ale v tom mi na zádech přistane další koule. ,,Promiň, já nechtěl," ozve se za mnou a když to dořekne, tak mě trefí další koule. Ještě, že už otvírají školu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 26. prosince 2014 v 10:13 | Reagovat

skvelý diel :) pekný blog ;-)

2 Tina Tina | Web | 26. prosince 2014 v 13:52 | Reagovat

Tak to byl pěkný začátek :) No, tak myslím, že Katrin se zachovala, jak nejlíp mohla a Lukáš...no, prostě namyšlenej, já nevím vypadá to, na ten typ kluka, který není zvyklej na slovíčko „ne“ :D I když řekla bych, že bude celkem sranda, jak se bide snažit dostat Lukáš Katrin pod kůži, protože jí už se to podle mě povedlo :D

3 Makkakonka Makkakonka | Web | 26. prosince 2014 v 22:33 | Reagovat

Začíná to zajímavě ..
Už teď jsem zvědavá na další díl..
Katrin mi povahově strašně připomíná mě samotnou..

4 Simča (Kathrine) Simča (Kathrine) | 28. prosince 2014 v 21:35 | Reagovat

Moc pěkná kapitola. Už se těším na pokračování...

5 Desirée Lydon Desirée Lydon | Web | 29. prosince 2014 v 13:58 | Reagovat

Začíná to zajímavě, Lukáš teda vypadá jako pěknej kretén -_- :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama