Povídky na přání: Zde


Ta s tím divným jménem

5. ledna 2014 v 12:50 |  Jednorázové
Mám pro vás další povídku snad se vám bude líbit. Jinak nevím proč, ale baví mě psát v první osobě. A co vy? Pokud píšete. Jinak povídka je podle mě divná, ale když už jsem jí napsala.


Doma jsem se nudila a tak jsem si vzala bundu a navlékla si džíny a vyšla před barák. Rodiče dneska nebyli doma tak mi neměl kdo nadávat že ve tmě chodím ven. Moji rodiče jeli za tetou a strejdou na chatu a mě se s nimi nechtělo a kupodivu mě nechali samotnou doma. To je jedno, ale kam bych měla takhle pozdě jít? Kouknu na hodinky a ono je za 13 minut devět hodin.
,,No nic asi zajdu do parku." řekla jsem si a šla jsem. Mám ráda tmu a tajemno. Plno holek v mim věku raději chodí po nákupech, malují se, lakují si nehty, hledají si kluky a nevím co ještě, ale já jsem jiná. (Jen tak pro informaci je mi 14 teda 14 a 5 měsíců, abych byla přesná. ) Já se s kluky ani moc nekamarádím, no spíš vůbec. Jo uznávám že se maluji a tak, ale ne jako ty namyšlený káči od nás ze třídy.
Konečně jsem v parku. Jenže co tady. Tak se vydám dál po cestě k centru města. Když za sebou slyším kroky. Jsou čím dál blíž a blíž. Nedokážu se otočit. Sice mám ráda tajemno, ale jen když tam sem sama.


,, Hele to je ta s tím divným jménem od nás ze třídy." jo přiznávám že moje jméno není častý, ale divný teda není. Zajímá vás jak se jmenuji? I kdyby ne jmenuji se Hedvika. Jo vážně Hedvika.
,, Hele nechceš odletět a odnést Harrymu dopis, co?" kdo jiný než moje spolužačky,Je to jejich častá nadávka.
,,Nechte mě na pokoji." zařvala jsem na ně, ale bylo jim to jedno.
,, A copak, copak ty by jsi se chtěla hádat." řekla jedna z nich a další do mě strčila až jsem spadla na zem.
,, Kdepak máš maminku." zavolala další, když jsem vstávala.
,, To tě pustila, takhle samotnou večer v pátek jo?" řekla další a všechny se mi smály.
,, Rodiče nejsou doma." řekla jsem a chtěla jsem odejít, ale už jsem to nestihla.
,, To je dobře." začaly se smát a hlavní z nich tedy Šárka mi vrazila facku. Než jsem se vzpamatovala tak mě fackovaly všechny. Pak do mě strkaly až jsem to nevydržela a spadla jsem.
,, Proč mi tohle děláte." zeptala jsem se jich se slzami v očích.
,, Jé bulík brečí, to se Harry dopisu nedočká." a začali do mě kopat, ale jen chvíli protože slyšeli kroky z vedlejší cesty. Ještě na mě vylily pití a utíkaly pryč.
Začalo sněžit.
,, Proč zrovna teď." říkala jsem si. Ležela jsem zkroucená na trávě a brečela jsem. Bolestí jsem nemohla vstát, ale na něco jsem zapomněla. Kroky co holky vyplašily a v podstatě mě zachránili. Někdo se nademně naklonil. Nevěděla jsem kdo to je ani co chce, ale bylo mi to jedno. Zavřela jsem oči a čekala co se stane.
,, Jsi v pořádku." zeptal se mě hlas nějakého kluka. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj. To bylo překvapení, byl to Martin. Kluk co chodil o ročník výš do třídy. Nejhezčí ze školy. Teda podle holek. No dobře i mě se líbil, ale nikdy bych nechodila s člověkem jenom protože se mi líbí.
,, Jo." řekla jsem a snažila jsem se zvednou, ale všechno mě bolelo že jsem toho rychle nechala.
,, Ne nejsi." řekl Martin a usmál se, ale spíš smutně než vesele.
,, Jsem. Jen by jsi mi mohl pomoc se zvednout. Prosím." řekla jsem a začervenala jsem se. No jo s kluky se moc nebavím, ale vlastně ani moc s holkami.
,,Tak jo." řekl Martin a pomohl mi se zvednou. ,, Hele asi tě odvedu domů. Jenom přece bych si neodpustil kdyby se ti něco stalo."
,, No tak dobře."
,, Co se ti vlastně stalo?"
,,To holky z naší třídy. No víš ta Šárky parta."
,, Myslíš ty zmalovaný Fúrie ."
,, Tak nějak."
,, Co ti vlastně udělaly."
,, Nejdřív my nadávaly a když se mě ptali co dělám ven ku a jak to že mě mamka pustila....tak jsem jim řekla že nejsou doma a oni mě začaly mlátit." Nevydržela jsem to a začala znova brečet. Sníh pořád padal a mě byla zima měla jsem bundu mokrou až k mikině.
,, Počkej prosím. Potřebuji si na chvilku sednout." řekla jsem a sedla si na lavičku.
,, Jsi v pohodě." zeptal se mě a usmál se na mě.
,, Jo jen mě bolí noha, tak jsem si chtěla na chvilku sednout. Hele a tebe nebudou rodiče hledat." zeptala jsem se když mi konečně došlo, že už je pozdě a on jde se mnou.
,, Ne jsou pryč. Jeli na oslovu strejdovo narozenin. Já tam nerad jezdím, protože tam není co dělat.."
,, Aha." odpověděla jsem a začala jsem se zvedat.

Konečně jsme došli k našemu baráku. Začala jsem hledat klíče. Nemohla jsem je najít. Začala jsem panikařit a pak jsem si vzpomněla že je mám v kapse u mikiny na zip. Vyndala jsem je a odemkla.
,, Schody." řekla jsem si a už jsem se viděla jak šplhám po tech schodech až do druhého patra. V našem baráku bydlí 6 rodin a jsou tu dvě patra a my musíme bydlet zrovna až nahoře.
,, Já ti pomůžu." řekl Martin. Asi viděl můj obličej.
,, Děkuju, ale můžeš už jít domů."
,,To výže jo, ještě spadneš a bude to na mě."
,, Prosím tě proč bych padala."
,,Protože tě bolí nohy... vlastně všechno a nekecej. Pojď už."
,, No jo." řekla jsem a vlastně jsem byla ráda že jde se mnou.
,, V jakým patře bydlíš?"
,, Až nahoře. Jinak ve druhym patře." řekla jsem a usmála jsem se na něj.
Když jsme byli konečně nahoře tak jsem odemkla a začala jsem se zouvat.
,,Nechceš jít na chvilku dál. Uvařila bych ti čaj nebo něco." zeptala jsem se.
,, Tak na chvilku." řekl a zul se.
Šla jsem se podívat kolik je hodin a bylo už 10.
,, Chceš teda ten čaj."
,, Jo a jestli můžu poprosit tak 2 lžičky cukru."
,, Jasně." řekla jsem a poslala jsem ho sednout do obýváku . V kuchyni jsem si sundala mikinu a protože jsem měla krátký rukáv u trička tak jsem se zděsila. Měla jsem ruce samou modřinu. V duchu jsem ty káči proklínala.
Když jsem měla čaj hotový, šla jsem do obýváku. Posadila jsem se kousek od Martina.
,, Ježiši co to máš na těch rukou. A tváře máš úplně červený." zeptal se mě
,, To nic. To jen jak mě zmlátily." řekla jsem a styděla jsem se.
Chvíli jsme mlčeli. Položila jsem čaj na stůl a šla jsem pro brambůrky. Sedla jsem si na gauč a Martin si sedl blíž ke mě. Začali jsme si zase povídat a já úplně zapomněla , že ty brambůrky držím v ruce. Najednou mi je Martin vzal a položil je na stůl a naklonil se ke mě. Jeho rty se blížili k mím. Zavřela jsem oči. Políbil mě. Ten večer mě poprvé políbil kluk, vlastně mi dal i poprvé pusu nějaký kluk, když nepočítám tátu.
,,Hedviko.... už dlouho ses mi líbila, ale bál jsem se ti to říct." řekl a začervenal se.
,, Ty mě taky, ale ty se líbíš skoro všem holkám."
,,I těm Fúriím z vaší třídy."
,, Jo. Ty mě budou teď nenávidět."
,, Tak si jich nevšímej." řekl a dal mi pusu na čelo.

Ptáte se co se stalo dál? No od té doby spolu chodíme. Ano ,,Fúrie" mě nenávidí, ale to mi vážně jedno. Hlavně že mě nechali na pokoji. Jo a ještě něco: už mě nikdy nezmlátily. Když přijeli rodiče tak jsem jim to řekla že mě zmlátily. No spíš to rodiče poznali. A ty to vyřešili. Takže ,,Fúrie" jsou na mě naštvaný kvůli dvou věcem, ale co?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj blog?

Ano
Trochu
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama