Povídky na přání: Zde


Myslela jsem že jsi můj bratr

19. prosince 2013 v 15:39 |  Jednorázové
Tato povídka není pro ty co nemají rádi když někdo někoho mlátí :D Né myslím to vážně. Snad se vám bude líbit, trvalo mi to napsat docela dlouho.


,,Můžeš mi říct proč jsi to udělal." slyším. Už mě zase vzbudili. ,,Kolik je hodin." říkám si pro sebe. Kouknu na budík a ona je za pět minut čtvrt na tři.
,, Ty jsi zase pil. Neříkej že ne cejtim to." slyším mámu jak nadává. To za se brácha přišel pozdě v noci domů a je asi vožralej.
,,Zítra si zbalíš věci a vypadneš. Je ti to jasný." zařval táta.
,, No jasně že to bylo na bráchu." řekla jsem si. Ještě že dneska to není velká hádka a můžu spát. Slyším jak de brácha do pokoje a rodiče do ložnice. Konečně můžu spát.


Ráno když jsem se vzbudila tak jsem zjistila že mi někdo vzal mobil. Šla jsem do kuchyně a zjistila jsem že mamka brečí.
,, Mami co ti je," zeptala jsem se opatrně.
..To tvůj bratr zase se opil a táta ho vyhodil z domu. Dneska jsem zjistila že my chybí peníze. Až se večer vrátí pro věci tak ho musím seřvat, aby mi vrátil ty peníze." řekla mamka se slzami v očích.
,,Mami....to není všechno co vzal. Mě zmizel mobil. Večer jsem ho nechala na nabíječce u počítače a je pryč." řekla jsem a objala jsem mamku.

Když jsem přišla ze školy mamka doma ještě nebyla. Sedla jsem si k počítači a dělala jsem úkoly. Najednou slyším že je někdo na chodbě. Myslela jsem si že je to mamka tak jsem se šla podívat, ale jaké bylo moje zklamaní, když jsem zjistila že je to brácha. Radši jsem odešla než si mě všimnul. Sedla jsem si zase k počítači a dala jsem se do úkolů. Brácha dělal něco v kuchyni a pak přišel do pokoje kde jsem seděla.
,, Vypadni z toho počítače. Ty spratku." začal na mě řvát. Lekla jsem se protože se ke mě takhle nikdy nechoval.
,, Promiň, ale musím dělat úkoly tak až to dodělám tak tě sem pustím." řekla jsem, ale neměla jsem to říkat brácha na mě začal řvát ještě víc.
,, Jseš natvrdlá . Já řekl, abys vypadla." řekl a vzal do ruky referát, který jsem dělala a roztrhal ho. To už jsem se naštvala a začala jsem na něj křičet: ,, Ty jsi blbej, ten referát jsem dělala dlouho a mám ho na zítřek. Tobě jsou všichni ukradení, jo abych nezapomněla koukej mi vrátit mobil a mamce peníze. Jsme ti všichni ukaradení to beru, ale nenič životy nám." vypadlo ze mě že nevím jak, ale to jsem říkat neměla, zase mi to ujelo. Brácha mi vrazil takovou facku až jsem spadla na zem, pak do mě kopl a hodil po mě můj mobil. Slyšela jsem jak se na chodbě obouvá a a ještě zařval: ,, Opovaž se o tom říct rodičům a zmlátim tě ještě víc." řekl a odešel. Dlouho jsem ještě seděla na zemi a brečela. Pak jsem se zvedla. Tvář mě strašně pálila, koukla jsem se do zrcadla a naskyt se mi hroznej pohled. Viděla jsem sama sebe, ale rozcuchanou a s obtiskem ruky na tváři.
,, Musím ten obtisk zamaskovat." opakovala jsem si pořád dokola. Nakonec to šlo zabarvit make-upem . Šla jsem si lehnout s tím že až mamka přijde budu hrát jak mi je hrozně špatně, abych mohla zůstat zítra doma.
Slyším jak se otevírají dveře. Doufám že to není brácha. ,,Ahoj zlatíčko si doma." slyším mamky milý hlas a uleví se mi.
,, Jo jsem, ale je mi strašně špatně." řekla jsem a styděla jsem se že jsem lhala. Mamka ke mě přišla.
,, Co tě bolí." zeptala se tak hezky. To co se stalo s bráchou jsem jí říct nemohla. Tak jsem zalhala znova i když ne tak docela: ,, Bolí mě hlava, břicho a v krku."řekla jsem. I když hlava mě bolela a břicho taky. Mamka mi sáhla na čelo a řekla že mám asi teplotu. Zašla pro teploměr a dala mi ho, abych si změřila teplotu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila že mám 38,2 stupně. Řekla jsem to mamce ta mi dala prášek a řekla ať si du lehnout a zítra že zůstanu doma. Byla jsem ráda že nemusím lhát. Pustila jsem si písnička a pak jsem usnula.
,, Jak to že si nám vzal peníze." zase mě vzbudili hádkou. Nemám sílu se zvednout a jít se podívat co se stalo. Zase se pořádně pohádali. Najednou slyším strašnou ránu, jako by mi práskli dveře přímo u hlavy. To už jsem nevydržela sebrala všechnu sílu a šla jsem se podívat co se stalo. Než jsem tam došla slyšela sem mamku nadávat: ,,Parchant, jeden pitomej. To nemůže být normální a musíš nám kazit život." řekla mamka a bylo slyšet že brečí.
,, Jděte se vycpat všichni." řekl brácha dost hnusným tónem.
,, Takhle s námi mluvit nebudeš ty..." nestihl doříct táta, protože brácha odešel.
,, Co se stalo." zeptala jsem se, ale ani jsem nemusela protože jsem to viděla.
,, To nic jen tvůj bratříček rozbil sklo ve dveřích." řekl táta.
,, Di si lehnout zlato ať se nepořežeš a změř si teplotu." řekla mamka.
Neodmlouvala jsem a šla si lehnout. naměřila jsem 38,5 stupňů. Vzala jsem si prášek a šla jsem spát.

Když jsem se ráno vzbudila, tak doma nikdo nebyl. Šla jsem si udělat snídani. Najedla jsem se a šla jsem si znova lehnout, bylo mi pořád špatně. Když byl čas na oběd tak jsem vstala a šla jsem si udělat něco k obědu. Až jsem to dojedla, šla jsem uklidit talíř a že si uvařím nový čaj. Než jsem si však stačila napustit vodu do konvice někdo přišel. Nakoukla jsem ke dveřím. Zděsila jsem se, když jsem zjistila, že je to brácha. Nevěděla jsem co mám dělat bála jsem se, aby mi něco neudělala. Najednou mi došlo proč má klíče, vždyť ho rodiče vyhodili. Ach jo asi na ty pitomý klíče zapomněli. Sedla jsem si k jídelnímu stolu a začala si kreslit, aby na mě nešlo vidět že se bojím. Jo ten obrázek tomu odpovídal. Nakreslila jsem nějakou holku co brečí. Možná že jsem to byla já. Najednou se rozrazí dveře a v nich stojí brácha.
,, Tak tebe tu rodiče nechali, abys to tu hlídala co?" podíval se na mě svýma očima. Viděla jsem v nich zlost, ale zároveň strach. Bála jsem se, ale nakonec jsem odpověděla: ,, Ne já jsem nemocná. Mám teplotu a co tu děláš ty?"
,,Co ti je do toho co tu dělám jsem tu doma jako ty."
,,Ne už nejsi. Včera jak si rozbil to sklo tak se mamka kvůli tomu pořezala a nemluvím o tom jak kradeš a co dalšího si rozbil. Měla jsem tě ráda, ale chováš se hrozně. Prosím nech nás už napokoji." řekla jsem a dala jsem se do breku.
,, Ty my nebudeš říkat co mám dělat a co ne." zařval na mě a šel ke mě nechtěla jsem mu dát najevo že se bojím, ale bála jsem se strašně.
,, Prosím jdi pryč." řekla jsem mu, ale on napřáhl ruku a praštil mě. Spadla jsem na zem a on do mě začal kopat. Snažila jsem se zvednout. Nakonec se mi to povedlo, ale on mi dal takovou facku že jsem spadla na zem a víc už si nepamatuji.

Probudila jsem se až v nemocnici. ,,Co stalo?" ptali se mě všichni. Nemohla jsem promluvit. Podívala jsem se na ruce. Byly samá modřina. Začala jsem brečet. Všichni mě uklidňovali, že to bude v pořádku. Uklidnila jsem se a začala jsem jim vyprávět co se stalo, a pak jsem ještě dodala co se stalo den před tím. Řekli mi ať odpočívám. Usnula jsem.

Za pár dní mě pustili z nemocnice. Sice jsem měla sem tam modřinu, ale co. Už jsem se těšila do školy na kamarády. V nemocnici jsem se nudila. Když jsem přišla do třídy všichni ztichli a koukali na mě. Já si sedla na svoje místo vedle své nejlepší kamarádky.
,, Měla jsem o tebe strach." řekla a objala mě.
,, Auuu." zapištěla jsem.
,, Promiň." řekla. Dali jsme se do smíchu, ale pak jsme toho nechali, protože začala hodina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 clair clair | Web | 19. prosince 2013 v 19:21 | Reagovat

Nádherná povídka

2 Minnie Minnie | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 13:47 | Reagovat

Pěkná povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama